Příběh
Vždy když dorazili k Motrčálu, na tvářích se jim rozzářil úsměv. Cítili se tu tak svobodní, na světě pro ně neexistovalo lepší místo. Měli dojem, že znají zpaměti každý kámen, každý strom. Považovali Motrčál za svůj les. Každý ze vsi se sem tak trochu obával chodit. O starobylém lese se šířily už po generace tajemné příběhy o nadpřirozených bytostech, které jsou pod ochranou zdejších stromů. Borek s Medou tu nikdy nenarazili na nic nezvyklého. Dnes je však zarazila jedna drobnost, které si nikdy předtím nevšimli.
V Motrčálu měli své místo kousek od lesní ledové bystřinky. Dnes snad překročili bludný kořen, nemohli své místo vůbec najít. Pobíhali tam a zase zpět, ale místo, které odnepaměti považovali za své, jak kdyby se propadlo do země. Místo rozviklaného dubu našli jen mechový palouk. Přestože bylo svěží jarní odpoledne, cítili nepochopitelný chlad. „Kam se mohl vypařit?“ podivila se Meda. „To vůbec netuším,“ odvětil Borek.
Následující den jejich cesta vedla neomylně k Motrčálu. Přeskočili bystřinku a ocitli se zpět na podivném místě, které určitě bývalo jejich mýtinkou. „Vydáme se severní pěšinou k prvnímu buku,“ navrhla Meda. Borek nepatrně pokýval hlavou. Od buku zahnuli dvakrát doleva a dorazili na další mechový palouk. „Ten tu byl?“ zeptala se Meda. „Nemyslím,“ odvětil Borek. „Cítíš ten chlad?“ „Jo, mám úplně husí kůži,“ zachvěla se Meda.
Další den vedly jejich kroky po důvěrně známých cestách, přesto si připadali jako by tady byli poprvé. Tajemné mechové palouky nacházeli v různých částech lesa. Každý další den bylo jasné, že mechových míst přibývá a Motrčál mizí v nenávratnu. Každou volnou chvíli pátrali, až jednoho dne, když zabloudili hlouběji než kdykoliv dříve a bezradně seděli na spadlé olši, zaslechli neznámý zvuk.
„Nějaké zvíře? Odkud to jde?“ vyjekla Meda. „Pššš,“ zašeptal Borek. Tiše se plížil k tůňce, odkud slyšel šramot. „No, teda. Viděla jsi to někdy?“ Oba nevěřícně zírali na maličkou ještěrku s hranatými křídly, které zářily víc než slunce. Seděla na bezové větvičce a dívala se neohroženě na ně.
„Zlatozubka, jsem Zlatozubka,“ promluvilo na ně zvířátko lidskou řečí. „Ty umíš mluvit? Jak je to možné? Co jsi zač?“ chrlily děti jednu otázku za druhou. „No vždyť říkám, Zlatozubka. Pozoruji vás tu už několik dní. Myslím, že nám můžete pomoci.“ Vlezla Medě do kapsy, třikrát se zatočila kolem dokola a pustila se do vyprávění.
Motrčál je lesem prastarých bytostí z dávných časů, kteří spolu žijí v tichém společenství. Lidé ani jiní cizí tvorové je nemůžou spatřit, pokud se jim nezjeví průvodce. Tímto průvodcem je Zlatozubka. Poslední dobou však některá z bytostí lesa narušuje rovnováhu. Pomalu a nenápadně mizí části Motrčálu a místo nich se objevují prazvláštní mechové palouky. Mráz a neviditelná mlhovina z těchto míst zbavuje obyvatele lesa jejich schopností. Nedokážou rozpoznat, kdo z jejich řad narušuje toto společenství. To zvládne pouze někdo zvenčí, kdo má široce otevřené oči a čistou mysl mláděte.
„Jen vy jste teď naší nadějí. Zavedu vás za nimi, abyste vypátrali, kdo mění letitá pravidla,“ vysvětlila Zlatozubka. Obě děti vyjukaně přikývly. Na nich že má stát záchrana prastarého lesa?
